Mini info od odborníků

Jaroslava Šicková Fabrici píše ve své knize Základy arteterapie, že výtvarné umění použité jako neverbální komunikace spíše přesvědčí, než slova, která jsou v dnešní době devalvovaná a verbální komunikace selhává. Spíš než slova často přesvědčí konkrétní skutky. Umění transcenduje to, co je slovy nevyjádřitelné.
 
O umění jako kanalizaci a ventilaci píše jako o městu
Když si představíme město, které mělo původně důmyslnou síť kanálů, jež však byly v průběhu let zasypány kamením, zaneseny špínou. Co se dělo, když přišla nečekaná bouřka s přívalem vody? Nefunkční kanalizace neodváděla vodu z ulic, a tak příval stoupal a ničil všecko, co mu stálo v cestě. Vyčištěné kanály by tuto škodu nezpůsobily. Tento příklad může být, uvádí Šicková, jako obraz konzumního pasivního, netvůrčího, duševně oploštělého člověka, který zasypal staré kanálky a cestičky, nazývané v tomto kontextu umělecká činnost, umění nebo senzitivita a kreativita.
 
Sophia Kellyová vymezuje arteterapii jako nerušivý terapeutický proces vhodný pro dospělé i děti, kteří se vyrovnávají s emocionálními problémy, s traumatem z dětství, případně hledají možnost duševního, osobnostního růstu.
 
A například: „Při malování,“ píše Kamila Ženatá, „probíhají zvláštní psychické procesy, které se dají do pohybu v okamžiku, kdy se člověk rozpomene na svou část osobnosti, která zůstala zapomenuta. V momentě, kdy se spojení s ní naváže, objeví se v malbě symboly bytostného Já, vzniká proces zprostředkování obrazu úplné osobnosti. Při malování zakoušíme intenzivní vnitřní zkušenost, která je trvalým duševním růstem ve smyslu vyzrávání - „dospívání“ - a prohlubování naší osobnosti.“
 
Osobně si myslím, že když se používají tyto arte-způsoby k uzdravení a rovnováze osobnosti, pokud je osvobozena duše a tělo uvědoměním si svých osobních omezení a je nastartována cesta změny a uvedení do praxe, jsme jaksi více schopni vnímat i svůj spirituální – duchovní rozměr a prohlubuje se možnost, vnímat sebe i Otce Boha daleko jasněji a čistěji.
 
Také jsem toho názoru, že některá omezení v životě, nejdou změnit jinak, než skrze nabízenou Spasitelovu zástupnou oběť na kříži za naše osobní hříchy a rodová přestoupení – zatížení.


Co je příčinou burnoutu – vyhoření

 

Syndrom vyhoření neboli syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, anglicky burnout.

Je definován předními psychology zabývajících se psychickým vyhořením – Ayaly M. Pinesovou a Elliot Aronson, takto:
 
„Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji nastolena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy“.
 
 

Koho postihuje

Obdobným způsobem o tom hovoří ve své knize i Jaro Křivohlavý, když píše že: 
 
„Burnout postihuje lidi, kteří vstupují do zaměstnání s velkou mírou nadšení. Jsou vysoce motivováni. Očekávají, že jim práce dá smysl života. Nebezpečí číhá zvláště tam, kde ti, kteří danou práci konají, ji považují spíše za povolání, než za zaměstnání (námezdnou práci)“.
 
Víme, že burnout se objevuje nejen v pomáhajících profesích, ale i v jiných profesích, jako např. u politiků, žurnalistů, sportovců (atleti, profesionální hráči, trenéři) administrátorů, vedoucích letecké dopravy, pilotů a posádky letadel, podnikatelů a manažerů, obchodníků, úředníků, učitelů.
 
 

Kořen burnoutu

„Kořen burnout spočívá v naší existenciální potřebě věřit, že náš život je smysluplný, že
věci, které děláme, jsou nějak užitečné, důležité, ba dokonce „hrdinné“. Potřebují vidět, že jejich život je důležitý, v širším než jen zcela úzkém osobním měřítku (až třeba v kosmickém pojetí)“.
„Potřebují se spojovat s něčím, co je větší, než jsou oni – co je přesahuje. Domnívají se, že jsou voláni k tomu, co dělají, vyšším zájmem, vyšší autoritou, “vyšší mocí“. Objevení příznaků vyhoření je při tom doprovázeno zjištěním, že selhali, že veškerá jejich snaha je
marná, že jim chybí energie potřebná k úspěšnému dokončení toho, co dělali, a že již nemají nic hodnotného, co by mohli dát“. 
 
(Křivohlavý s.13) 
 
„Burnout je pak dokladem, že jim selhala představa, že práce (na jiném místě zamilování atp.)
by mohla být nadějným řešením jejich existenciální otázky (je odpovědí na otázku „proč vůbec žít?“)“.
 
 
Novák v knize „Práce jako droga“ píše o tom, že Viktor Frankl, rakouský psychiatr, vymezuje tuto existenciální potřebu jako další ze základních lidských potřeb „touhu po smyslu“. Smyslem Frankl rozumí smysl lidské existence, vlastního života. Pokud není tato touha naplněna, člověk neví, jak a proč dál, má dojem, že ztratil smysl své existence, vzniká existencionální frustrace, tedy strádání z nedostatku takového smyslu. Někdo dokáže zmíněnou frustraci zvládnout sám, někdo potřebuje pomoc. Jiný to nedokáže vůbec. Nyní ještě k výzkumu v poslední době o vyhoření.
 
 

Fáze burnoutu

Fáze vývoje syndromu vyhoření popisují Tošnerovi následovně:
  • nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost;
  • stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat;
  • frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání;
  • apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám;
  • syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem.
Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech.
Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Je štěstí, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace, či apatie.
 
 

Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce. Rozvoj burnout syndromu riskujete na příklad když:

  • shledáváte těžké říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem
  • jste pod stálým tlakem náročných úkolů po delší dobu
  • vaše vysoké nároky vám ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými
  • jste se snažili dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu
  • dávali příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu
„Vyhoření je mimo jiné následkem nesprávného sebehodnocení a především falešného
odhadu vlastních sil“, zmiňuje Kallwass.
 
 

Jak vypadají příznaky vyhoření? (Křivohlavý s. 47)

Příznaky toho, že se stav psychického vyhoření v daném případě začíná objevovat.
Je tomu tak, když:
  • se snažíme dělat stále více a více a při tom máme stále méně a méně radosti z práce
  • nám druzí lidé stále více a více „jdou na nervy“ a nemůžeme to již vydržet
  • bychom nejraději už nechali toho, co děláme (když bychom se z toho, co děláme, nejraději „vyzuli“)
  • jsme již sáhli k alkoholu, k práškům na spaní či tabletkám na uklidnění, ke kávě, čaji, čokoládě či jiným drogám, jen abychom danou situaci „přežili“
  • nám už někdy povolily nervy, např. když jsme se na někoho rozkřičeli nebo když jsme propukli v bezmocný pláč
  • jsme znehybněli či ztuhli ve chvíli, kdy jsme měli něco udělat
     

Psychické vyhoření dosahuje akutní úrovně (s vyhořením to již hoří)

  • jsme v rozčilení zažili určité zdravotní potíže, případné bolesti v srdeční krajině
  • jsme někdy zažili citové (emocionální) zhroucení nebo dokonce, když nás napadla myšlenka, že by bylo lepší nebýt.
     

Co dělat proti vyhoření

Jaro Křivohlavý, autor knihy 'Hořet, ale nevyhořet' uvádí rady Maxe Kašparů pro ty, kdo se chtějí vymanit ze spárů vyhoření.
Kašparů předkládá celkem 6 podnětů pro prevenci vyhoření. Uvádí je pomocí obrazů krychle.
Tu chápe jako místnost, uprostřed níž hoří svíčka. Ta je obrazem - symbolem - vzplání našeho nadšení. 
Krychli popisuje následovně:
přední stěna - smysl naší existence; tj. to co máme před sebou, k čemu směřujeme, co je pro nás cílem, a tím i naší nejvyšší hodnotou, co dává našemu životu sílu, energii i naději, co nás motivuje,
 
zadní stěna - bezpečný týl; tj. lidi, kteří stojí za námi, o které se můžeme vždy opřít (např. rodina, nadřízení, spolupracovníci)
 
stěna po naší levici - přátelé; tj. lidé blízcí našemu srdci, s nimiž můžeme hovořit bez obav, nemusíme se bát, že to, co řekneme, bude použito proti nám. Bez přátel nelze žít, což je v harmonii s výrokem ze sociální psychologie - člověk, který nemá přátele, není psychicky zdráv
 
stěna po naší pravici - lidé, pro které pracujeme; pro rodiče jsou jimi děti, pro učitelé jsou jimi žáci, pro lékaře pacienti, všichni ti, které cestou životem potkáváme,
 
dolní podstava - vědomí, že jsem člověk nejen na správném místě, ale také na svém místě. Autor k tomuto používá obrazu cihly: cihla musí být na svém místě pevně zasazená, aby se stěna nezbortila a nespadla, aby se na takto upevněnou stěnu daly pokládat další cihly, tzn. aby se lidé na nás mohli spolehnout
 
horní podstava - zde Kašparů říká: „Nemám na mysli něco, co nás přesahuje, ani něco, co je nad námi. Myslím tím toho, který všechno drží pohromadě a všemu dává smysl. Horní podstava je tedy symbolem duchovního života, víry, modlitby, naděje a života v pravdě.“
 
Dále zdůrazňuje: „Ztráta stropu je pro hořící plamen v každém případě největším nebezpečím“.

 

Použité zdroje:

  •  Hořet, ale nevyhořet a  Kostelní Vydří
    KŘIVOHLAVÝ Jaro
    Karmelitánské nakladatelství 2012, ISBN 978-80-7195-573-3
     
  • Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků
    MAROON Istifan
    Portál, Praha 2012, ISBN     978-80-262-0180-9